Raz, dva, tři, tep. Raz, dva, tři, tep. Vlní se na parketu do rytmu bachaty asi desítka tanečních párů. Vrtí se, kroutí, muži otáčejí své partnerky dokola, ženy se svíjí pod jejich rukama a společně se vydávají do všech směrů. Tanec si naplno užívají a nikdo nevnímá, že v rohu místnosti je obdivně sleduje tichá pozorovatelka. Čeká, až ji jeden z tanečníků vyzve k tanci. Zatím se neodvažuje vyzvat muže sama. Musí se s bachatou ještě trochu víc otrkat. Ale to nejde jinak než tancem.
Článek pro vás napsala
Daniela Walová
Když jsem na konci července absolvovala víkendový taneční workshop pro ženy, slíbila jsem si, že si na tanec vyhradím více času. O týden později jsem se proto přihlásila na další taneční víkend věnovaný párové bachatě.
Co na tom, že jedu sama a nikoho tam nebudu znát? Co na tom, že se bachatě, a to navíc té sólové, věnuju od února pět měsíců bez tříměsíční koronapauzy jednou týdně 60 minut, takže to dohromady dělá cirka 9 hodin tréninků plus 3 hodiny z toho víkendového workshopu? Zkrátka, dost málo na to, že v popisu události stojí, že akce je určena POKROČILÝM tanečníkům, kteří si chtějí pilovat techniku.
Popisek si čtu večer před odjezdem, takže už je pozdě si to rozmyslet. A taky už mě nebaví si věci pořád rozmýšlet. A tak zažívám víkend, který by se dal shrnout slovy: Výzva. Trénink. Sociální experiment. Naplnění.
Výzva a trénink
Přihlásila jsem se hlavně pro to, abych o něco víc pronikla do tajů bachaty. Napadá mě pro to francouzský výraz Immersion – Ponoření. Trochu jako se chtít efektivně naučit cizí jazyk. Obklopit se lidmi, kteří mluví vytouženou řečí. V tomto případě lidmi, kteří se celý den nechávají unášet latino rytmy.
Realita ale byla tvrdá. Nejsem zrovna trpělivý člověk a nemám ráda, když z kolektivu vyčnívám pro své nedostatky, nešikovnost a neschopnost. A přesně k tomu došlo.
Už po pěti minutách prvního workshopu mi bylo jasné, že tady se všichni pohybují na úplně jiném levelu bachaty než já.
Byla jsem hodně bláhová, když jsem si myslela, že tak málo hodin taneční průpravy by se dalo zamaskovat tím, jak celý život slýchávám, že “dobře kroutím zadkem”.
Jsem odhalena už při prvním párovém volném tanci. Nebohý muž, který je mým prvním tanečním partnerem, se podle mě musí hodně přemáhat, aby udržel tak klidný obličej. Klopýtám u basicu, točím se dvě doby napřed, netuším, co je to preparace, a o pevném držení rámu se dozvím až o pár hodin později.
Když náš volný tanec končí, jsme s pánem oba zase volní, a s ostatními tvoříme kruh, kde už trénujeme figury a kroky. Partneři se střídají co minutu nebo dvě. Záleží, jak náročný prvek pilujeme. Mám pocit, že každý můj partner je z mých tanečních dovedností zděšený a pohoršený. Nepomáhá ani chlácholivé plácnutí rukama při střídání.
Jsem z toho nesvá. Tanec je přece o prožití. Ne přežití. Připomínám si to neustále, stejně jako fakt, že všichni ti lidi okolo už museli minimálně jednou podobný workshop absolvovat, takže vědí, co párová bachata obnáší. Zatímco já ne. Ale nevzdávám to a do konce večera se naučím pár základních prvků.
Pevné odhodlání i trpělivost málem pozbudu v sobotu odpoledne. Po skvělém dopoledním workshopu, na kterém jsem se naučila dominicana box i s twistem! a pak takovou otočku, kterou jsem si pro sebe pojmenovala rotunda la grande (ale myslím že se doopravdy jmenuje rondo de lande), jsem byla na maximum vyhecovaná a šťastná, že ta trpělivost se fakt vyplácí. Oproti včerejšku už si totiž nepřipadám jako totální kopyto a tanec si užívám.
O to větší přichází odpoledne šok, když to zase nejde. Trénujeme vlny a kroucení různými částmi těla. Když se věnujeme každému prvku jednotlivě, docela se mi daří napodobovat pohyby lektorky. Když jsou ale ty zpropadené vlny a zákruty součástí choreografie, jde to o poznání hůř. Spíš skoro vůbec.
K vlnám se přidávají i nějaké točky, kdy se s partnery dostáváme do lehce krkolomných pozic. Obtáčí mi kolem hlavy moji levou ruku, přičemž tu pravou stále držím v partnerově ruce u hrudníku. Pak mám nějakým, pokud možno svůdným, způsobem tu ruku u hlavy posunout podél těla dolů do úrovně boků. Začínám propadat panice a zoufalství.
Jsem zaseknutá, mozek se škvaří a není schopen vysílat tělu správné signály. Kam teď s rukou? Kde mám levou a kde pravou? Kde mám vlastně ruku? Co je to ruka? Část těla naplněná esencí, které předchází existence. Ruka existuje. Má ruka existuje a spočívá na hrudi tanečního partnera, zatímco mé myšlenky se upínají k francouzským existencialistům.
A to je důkaz, že už jsem opravdu v háji. Když už i filozofické úvahy Jean Paul Sartra jsou mi pochopitelnější než točky v bachatě, pak je vážně něco v nepořádku.
Ale nakonec jsem krizi překonala. Po skončení víkendového workshopu jsem si mohla upřímně poplácat po rameni, že jsem v té zkoušce trpělivosti obstála.
A uvědomila si, že na škále mezi volbami “být perfektní” nebo “radši vůbec nebýt”, existuje ještě poměrně dost místa na variantu “a co takhle být spokojená s tím, jak věci jsou teď, i když jsou třeba ještě na hony vzdálené od dokonalosti?”
Sociální experiment
Prožila jsem víkend nejen mezi úplně novými neznámými lidmi, ale dá se říct, že v úplně nové a neznámé komunitě. Zaměřila jsem se proto trochu i na společenský aspekt tance a podnikla takovou menší sondu do duší bachata/salsa/kizomba tanečníků.
Věta: “Ještě jeden tanec a jdu spát,” je stejně nepravdivá jako věta : “Ještě jedno pivo a jdu domů.” A rozhodně není žádoucí jí začít pronášet už v jedenáct večer.
Z důvodů, proč zástupci mužského pohlaví tancují bachatu, mě nejvíce oslovil příběh muže, který se mě ujal hned první večer:
“Dal jsem se na bachatu, abychom urovnali vztah s manželkou. Začala tančit asi před dvěma lety a úplně tomu propadla. Podřizovala tanci veškerý volný čas, skoro jsem ji neviděl. Tak jsem se přihlásil na bachatu, ať jsme aspoň někdy spolu.”
Uznale pokyvuju hlavou: “To jsi dobrý. Tak jdi teď za ní a zatancujte si.” “Ona se mnou netančí.”
Jakkoliv kontaktně a eroticky latinskoamerické tance vypadají, mužští tanečníci nezneužívají tohoto privilegia pro nevhodné ohmatávání taneční partnerky. Tanec nevnímají jako příležitost ženu svést, ale vést (do víru tance).
Většina tančících je schopna určit už z prvních dvou tónů písně, o jaký typ tance se jedná:
- Když slyší salsu, v očích jim přeskočí spalující jiskra, svaly po těle se napnou do mobilizované polohy připravené čelit smršti otoček a kroků. Po salse si všichni můžou jít ždímat svršky. Ale nikdo to nedělá, protože většinou po ní přijde další salsa. (Proto si tanečníci na párty balí minimálně tři náhradní trička a tanečnice alespoň pár šatů navíc.)
- Kizomba zdá se pravým opakem salsy. Napětí v těle nepovoluje. Naopak, je nahromaděno mezi partnery. Pompézní ohňostroje salsového vzrušení se před očima pozorujících stahují do uzavřeného elektrického obvodu, který zvenčí nepůsobí nijak okázale. Uvnitř, v prostoru mezi partnerem a partnerkou, je ale kumulace energie taková, že by dokázala zásobovat celou republiku minimálně na rok dopředu.
- Bachata je pak asi něco mezi dvěma zmiňovanými tanci. Hanlivě se jí občas přezdívá takové přešlapování. Pakliže se za přešlapování považuje vlnivé pohupování po parketu pevně vedené partnerem a smyslně provedené partnerkou s nepřeberným množstvím otoček a záklonů, nazývejme bachatu takovým přešlapováním. Mému srdci je však zatím právě tento tanec nejbližší.
Naplnění
Sobotní tančírna. Má taneční immersion dosahuje vrcholu. Zažité komunikační vzorce jsou nabourány dosud nepoznaným způsobem přenosu informací. Řeč jako dorozumívací prostředek je nedostatečná a nadbytečná. Svět jazykových znaků byl rozhoupán, rozv(o)lněn, roztočen, roztančen, roztrsán, rozmetán?
Nic není vyřčeno a všechno je řečeno. Známe se den a noc. I tak nacházíme společnou notu. Někdy je to těžší. Těžkopádnější. Těžkotonážní. S někým je to něžnější. S jiným zase živelnější. Živočišnější. Čistá radost z tancování. A pořád se točím.
Všichni se točí. Točí se sukně. Točí se ručičky na ciferníku. Točí se planeta kolem své osy. Tančírna však vzdoruje časoprostorovým zákonům. Jakoby se v ní vytvořil vesmír sám o sobě. Tvoří ho tisíce mikročástic v neustálém pohybu, nezkrotné a rozpustilé, pomalu se rozpouštějí ve vlastním potu. Ale netopí se. Zaplavují parket.
Parket není moc velký a přitom pojme každého, kdo na něj vtančí. Nikdy není prázdný. Nikdy není stejný. Občas dojde ke srážce dvou těles, ale rovnováhu vesmíru to nenaruší. Dál funguje podle svých pravidel.
Pohled je určující. Hledíme jeden druhému do očí a nic v tom nehledáme. Někdy se neshledáme. Dva páry vzdálených galaxií, které oddělují tisíce světelných let. Každá tancuje pro sebe. Někdy se ale naše pohledy protnou, oči se najdou a intergalaktické spojení je ovládáno zvláštní nadpozemskou přitažlivostí.
Blízkost je těsná. Nikdy však tísnivá. Je nutná ale dobrovolná. Nikdo nepřekračuje hranice své ani druhých. Občas se hranice prolínají, ale nikdy se nesmazávají.
Čas jakoby se zastavil a přitom utíká hrozně rychle. Ani si nestačím všimnout, kam se poděla doba mezi první písní a rozhodným ukončením večera DJem, který odmítá po poslední skladbě dát přídavek, protože mu jede rozjezd buď za deset minut nebo za hodinu. Má své priority. A taky vlastní koncepci času.
Večer byl naplněn. Slib splněn. A život bude dál tancem vyplněn.
