Po svém návratu z Nikaragui, plna nových dojmů, zážitků, zkušeností, jsem několik dní (možná i týdnů) žila v šoku z návratu do reality a zároveň se duchem vracela zpátky do Latinské Ameriky. Přemýšlela jsem o tom, co všechno se událo a vzpomínala na lidi, které jsem potkala.
A v tu chvíli jsem se zamyslela i nad tím, co pro mě znamená dobrovolnictví, pomáhat v jiné zemi a poprvé v životě jsem pocítila jistý skepticismus v tom, jakým způsobem jsou dnes organizovány dobrovolnické projekty a jakým fenoménem se stal tzv. volunturismus.
Dosud jsem měla možnost být 3x v rozvojové zemi jako dobrovolník a více, než rok jsem pomáhala ostatním studentům vyjet do zahraničí na dobrovolnický pobyt. Nyní zpětně, po všech těchto zkušenostech, trochu přehodnocuji svůj názor na dobrovolnictví.
Z vlastní zkušenosti vím, že velkou, ve většině případů bohužel hlavní motivací, je prospěch dobrovolníka samotného. Nejen v negativním smyslu. Jde zde o jeho osobní růst a ten v závěru prospívá společnosti jako celku. Avšak jeho zájem o reálnou pomoc v oblasti je poměrně nízký.
I když to nerada přiznávám, toto jsem vypozorovala jak na sobě, když jsem poprvé vyjela do zahraničí jako dobrovolník, tak na zájemcích o dobrovolnictví, se kterými jsem pracovala. Prakticky se tomu přizpůsobuje i marketing takových projektů, který musí vyjadřovat to, co člověka zajímá a za marketingové komunikace být jasné, co mu to přinese. Což je ale z čistě lidské podstaty logické, nebo ne?
Každopádně ale k otázce, zda volunturismus ano či ne… Já osobně si myslím, že má smysl, ale musí se jasně stanovit pravidla a hlavně zlepšit organizace. Je třeba zajistit, aby nedocházelo k využívání peněz na jiné účely, než je samotný projekt, aby projekty byly řízené lidmi se zkušenostmi a neudělaly více škody, než užitku, a aby byly kladeny větší nároky na dobrovolníky.
Důležitým aspektem je dlouhodobost. Jednorázové projekty, kdy dobrovolníci přijedou, svou přítomností „potěší“ místní lidi a zase za pár dnů (týdnů) odjedou je, dle mého názoru, neefektivní a mnohdy může způsobit i větší problémy.
Není nutné, aby na místě zůstávali dlouhodobě ti samí lidé, ale aby aktivity probíhaly kontinuálně. Ne každý člověk je na místě „užitečný“, je potřeba vybírat lidi se zájmem o dané území, problematiku a lidi, kteří opravdu chtějí pomoct. V tomto ohledu je důležitá příprava dobrovolníka, za kterou je zodpovědná především vysílající organizace.
Na závěr bych jen zhodnotila svou zkušenost. Ačkoliv zpětně vidím, že mé pobyty v zahraničí nebyly tak významné z hlediska pomoci a trpěly především organizačními nedostatky, jsem za tyto zkušenosti nesmírně vděčná a motivují mě k další rozvojové činnosti. Možná, doufejme, v budoucnosti budu mít možnost vést vlastní projekt či organizaci, kde využiji všechny své zkušenosti. Jednoznačně tedy tvrdím, že dobrovolnictví v rozvojových zemích není pro každého, a že je nutné se tomu opravdu věnovat a často i mnoho obětovat.
