Tento článek jsem napsala před rokem a teď, když se k němu vracím, zjišťují, že se toho vlastně moc nezměnilo. Stále si do života stavím překážky, výzvy, a jednoznačně si tu cestu neulehčuji. Důležité ale je, že jen díky tomu vidím, jak moc se tím posouvám dopředu. A co víc, cítím, že každý den žiju naplno.
No dobře možná nevím, co budu dělat za měsíc, natož za rok, ale každý den se budím s tím, že mám na co se těšit. Vím totiž, že mě čekají úžasné věci. Kolikrát bych nejradši čas přeskočila a jindy si zas přeji, aby něco trvalo věčnost. Často říkám: „Můj život je všechno jen ne nuda“.
Pokud si přečtete loňský článek níže, dojdete k této otázce, kterou si pokládám prakticky pokaždé, když o svém životě z nějakého důvodu pochybuji.
„Přes všechny překážky, problémy, strasti a stesk, máš rád/a svůj život, tak jak je?“
A dokud je odpověď stále ano, tak je vše v pořádku. 🙂
Článek z července 2017, Granada, Španělsko
Někdy mi opravdu přijde, že mi život hází klacky pod nohy, nicméně jsem si také uvědomila, že s každým karambolem se mi daří vyrovnat lépe a lépe, naštěstí. Nakonec to jestli jsme šťastní nebo ne opravdu záleží především na nás samých. Všímám si, že na každé špatné věci, která se mi přihodí, téměř automaticky začínám hledat něco pozitivního a když něco nevyjde, snažím se hledat jiné cesty, jak být šťastná. A tak si teď říkám, to je docela úspěch ne?
Brzy to budou už dva měsíce, co jsem ve Španělsku a ačkoliv ne vše jde podle plánu, můžu říci, že jsem tu šťastná. Sice pořád bojuji s nějakými zdravotními problémy a z mých cestovatelských plánů se mi nepodařilo naplnit skoro nic, ale i přesto si jsem jistá, že jsem využila každý den na 100%. Někdy máme spoustu plánů a když najednou nevyjdou, tak se hroutíme neštěstím. Podle mě, plány jsou bezesporu důležité, ale řekněte mi jediný důvod, proč by se nemohly změnit?
Má životní cesta se nedávno zkřížila s jedním zajímavým člověkem. Nevím sice, na jak dlouho se naše cesty protly, každopádně je to ale člověk, který se mi stal blízkým za velmi krátkou dobu a rozhovory s ním mi přinesly hodně duševního klidu. Mluvili jsme o našich životních cílech, o rovnováze v životě a v neposlední řadě také o domovu a rodině.
Je to člověk, který procestoval několik zemí, získal mnoho pracovních zkušeností a již 3 roky neviděl svou rodinu. Rodina a domov je pro mě momentálně velmi aktuální téma. Jak je zvykem, vždy si uvědomíme, co máme až když o to „přijdeme“. Obzvlášť když onemocníte a zjistíte, že najednou tu není nikdo, kdo by vás odvezl k doktorovi nebo vám jen udělal čaj.
A tak i nyní, ačkoliv jen po dvou měsících mimo domov, začínám čím dál více přemýšlet o tom, co pro mě rodina znamená a kde je vlastně můj domov. Jsou domovem lidé nebo místo?
Dle mého názoru domov znamenají jak lidé, tak místo. Místo se kterým jsou spojené příjemné vzpomínky, místo, kde se rodina setkávala. Co se stane, když ale oddělíte lidi od místa nebo o to místo úplně přijdete? To ještě nevím.
Momentálně vždy, když vzpomínám na rodinu, vybaví se mi určité místo, kde jsme trávili společný čas a kde jsem se cítila dobře, bez starostí a v bezpečí. Je pochopitelné, že takovéto vzpomínky vyvolávají stesk a smutek, ale právě to je ta chvíle, kdy si musíme uvědomit, že i tohle je součástí života a jednou to přijít musí, tak jako tak.
Pro někoho, kdo bydlí poblíž místa narození to možná není taková změna jako pro toho, kdo žije podstatně dál. Každopádně důležité je, že rodina, jakožto lidé, zůstává ať se děje cokoliv a ať jste jakkoliv daleko. A i když si každý žije svým životem, je důležité si připomínat, že tu pro vás vždy budou.
A nakonec jedna věc, která vyplynula z rozhovoru s jednou kamarádkou, která stejně jako já (možná ještě více) neposedí chvíli doma… Je jedna otázka, kterou je nutné si položit.
„Přes všechny překážky, problémy, strasti a stesk, máš rád/a svůj život, tak jak je?“
A moje odpověď je jednoznačně ANO! Kolikrát se přistihnu, jak závidím svým známým jejich jistoty, klidné vztahy a jasné cíle. Vždy si pak ale rychle uvědomím, že bych v jejich kůži nikdy nemohla být šťastná. 🙂
