Je to několik dní, co jsem se vrátila ze slunného Španělska zpět do promrzlé České republiky. Hlavou se mi poslední dobou točí mnoho myšlenek, a tak to nebyla pouze dovolená, ale spíše prostor, kdy jsem si chtěla ujasnit několik, pro mou budoucnost poměrně podstatných, věcí.
Některé věci se mi podařilo vyřešit a některé se ještě více zkomplikovaly. Tak jako tak to byl ale pohyb vpřed, a to je to nejdůležitější. O cestování se obecně říká, že otevírá nové pohledy na život, dává mnoho podnětů k zamyšlení a někdy nás nutí vidět věci jinak. Proč se tedy nesbalit a neodjet, když se cítíte v koncích?
Přibližně za měsíc mi bude 25 let a do půl roku bych měla ukončit studium na vysoké škole. Pro mě osobně je to jedna z největších životních změn, na kterou netrpělivě čekám, ale z které mám zároveň trochu strach. Společnost od vás očekává, že si najdete práci, partnera a začnete přemýšlet o dětech. No ale co v případě, že přesně tohle nechcete? A co hůř, když vlastně ani nevíte co chcete?
Zcela úmyslně jsem většinu své „dovolené“ trávila v Granadě. Je to město, které ve mně zanechalo krásné vzpomínky a kde se cítím, dá se říci, jako doma. Měla jsem možnost projít se znovu živými ulicemi tohoto historického města, dát si kávu v oblíbené kavárně, večer zajít na skleničku a k tomu tapas, pokochat se pohledem na Alhambru poprvé na pozadí zasněžených vrcholků Sierra Nevada a opět se vidět s přáteli, kteří tu žijí.
Ačkoliv jsem objevila nová zákoutí Granady, nikam dál jsem celý týden necestovala. Užívala jsem si sluníčka, dobrého jídla a spala (ano někdy se to dohnat musí). Je tu jedna věc, o kterou bych se ale chtěla především podělit. Pravděpodobně nejkrásnější čtvrtí Granady je čtvrť Albayzin typická svou architekturou ještě z dob, kdy Granadu ovládali Maurové.
Pokud budete stoupat úzkými uličkami s bílými domky zdobenými květinami, po cestě jistě narazíte na několik malinkých náměstíček a hlavně tzv. miradorů, odkud je krásný výhled na pevnost Alhambra. Budete-li stále stoupat, dojdete až na kopec tyčící se nad celou Granadou, který se jmenuje Sacromonte. V tomto kopci jsou vybudované jeskyně, kde žije nemalá komunita lidí. No a právě tam jsem měla možnost týden pobývat.
Dříve v těchto jeskyních žili Romové a dnes v těchto obydlích, které připomínají Hobitín, žije poměrně různorodá skupina lidi z celého světa, kteří zde našli prostor pro svůj alternativní způsob života. Nenechte se ale zmást pojmem „jeskyně“, v mnoha případech se jedná o útulná a pohodlná obydlí a s výhledem, který jen tak nikdo nemá.
Kromě tohoto výhledu na celé město je velkou výhodou stálá teplota za každého počasí, v létě je uvnitř příjemný chládek a v zimě jeskyně chrání před mrazem i bez topení. Elektřina pochází ze solárních panelů a většina jeskyní má připojenou i pitnou vodu. Řekla bych, že nevýhodou je snad jen to každodenní stoupání do kopce a o legalitě tohoto způsobu bydlení raději nemluvit.
Spíš než obydlí samotné, pro mě však bylo obohacující vidět, jak tito lidé žijí a možnost vyzkoušet si aspoň na chvíli trochu jiný způsob života. Nikdy jsem nebyla výhradně zastáncem alternativních způsobů života, ale zároveň, jak asi můžete pozorovat i v mých příspěvcích, mám pocit, že se v dnešní moderní společnosti tak trochu dusím.
Způsob, jakým žijeme je už příliš mnoho vzdálený naší přirozenosti, plný stresu, falše, závisti, materialismu, bezohlednosti vůči ostatním a vůči prostředí, ve kterém žijeme. Řekla bych tedy, že hledám jakýsi kompromis mezi těmito dvěma póly. A nyní je tato otázka ještě více palčivá s ohledem na to, že již brzy nastane čas, kdy si budu moci se svým životem udělat cokoli. Nebudu na nikom a na ničem závislá, budu moci žít, jak chci a kde chci, a nebude nic, na co bych se mohla vymlouvat. Vzrušující a děsivé zároveň.
Btw: fotky z jeskyně ukazuji pouze osobně
