Země, která překvapí svým bohatstvím skrytým pod chudobou. Země typická klidnými lidmi na neklidném, sopkami okupovaném povrchu. Země kontrastů, protikladů, která dokáže rozesmát i rozbrečet. Tierra de lagos y volcanes – Nicaragua!
NA ÚVOD TROCHU POETICKY…
Spisovatel Pablo Antonio Cuadra ve své knize El Nicaragüense z roku 1987 hovoří o tzv. dualitě, která se prolíná historií a kulturou Nikaragui. Jedná se o jakousi dvojakost, rozpolcenost v nikaragujské kultuře a v Nikaragujcích samotných. Tato dvojakost má kořeny již za dob původních obyvatel, kdy se na území střetly dvě kultury – Chorotegové a Nikaraguové. V 16. století pak nastává další období „dvou stran“, domorodé kultury Cacique Nicaragua a konquistadorů v čele s Gil Gonzáles Dávilem. Zde začíná další dualita – dvě krve, dvě kultury. Konquista toho území probíhala jak ze severu (Mexika), tak z jihu (Panamy) a odsud se zrodila Nikaragua se svými limity a ve své jednotnosti.
Významné byly také dlouholeté spory o nadvládu mezi dvěma městy – Granadou a Leónem, které vyvrcholily v ustanovení nového hlavního města – Managua. Dle Ortegy a Gasseta může být tato dualita symbolem určitých pochybností, nerozhodnosti Nikaragujců. „El nicaragüense“ („to nikaragujské“) pro ně znamená především smíchání protikladů a sjednocení kontrastů. A příkladů je mnohem více. Na území Nikaragui se potkávají flora a fauna Severní Ameriky s florou a faunou Ameriky Jižní, zároveň je Nikaragua určitým spojným bodem, do kterého přicházel tabák a odcházela koka, a v neposlední řadě, je to země pouze dvou ročních období: zimy („období bahna“) a léta („období prachu“).
Ani historické události posledních let se nevyhýbají tomuto vzorci. Revoluce a občanská válka rozdělila obyvatelstvo této země na dva tábory – na socialisticky zaměřené Sandinisty a Somozisty, podporované Spojenými státy. A podle současných událostí, se tato země z této rozpolcenosti nevymaní ani v budoucnu. Možná dokonce toto rozdělení nebude pouze imaginární, ale i fyzické. Díky zamýšlené výstavbě kanálu, který by propojil Pacifik s Atlantikem, by byla země rozdělena nejen názorově, co se týče výstavby, ale v závěru i fyzicky. A na pozadí toho všeho se tyčí dva vulkány jako symbol Nikaragui.
ÚCTA A VLASTENECTVÍ
Španělština je jazyk, který spojuje mnoho zemí Latinské Ameriky a Španělsko. Nicméně ačkoliv se jedná o stejnou řeč, v každé zemi se vyvíjela trochu jinak a má svá specifika. Často docházelo k mísení s jinými jazyky, většinou jazyky původních obyvatel Ameriky, ale zároveň dochází i k přejímání slov z jazyků původně evropských. Jazyk v mnoha případech odráží kulturu země samotné, výběr slov a gramatika, tak mohou vypovídat hodně o dané zemi. V případě Nikaragui jsem si všimla velké úcty a respektu v mluvě obyvatel. Především v porovnání s evropskou španělštinou je tento rozdíl výrazný. Lidé si primárně vykají, pokud se neznají a dost často i v případě, že se znají. Používají také velmi uctivá, zdvořilá slova, která jsou specifická pro Nikaraguu (a možná i jiné státy Latinské Ameriky) a to například – con permiso (s dovolením) či a la orden (k službám).
Vlastenectví či patriotismus je také jedním ze znaků nikaragujské kultury. Důvodem může být ještě poměrně živá vzpomínka na revoluci a občanskou válku. Všudypřítomné symboly politických stran, především FSLN (Sandinovská fronta národního osvobození, Frente Sandinista de Liberación Nacional) ještě více připomínají dramatické historické události. Často lze spatřit vyvěšené státní vlajky, nejen na různých vládních budovách, ale i na samotných domech, obchodech apod. Zajímavé je také nošení oblečení s nápisy „Nicaragua“, „Nica“ apod., které se zdají být primárně určeny turistům, ale které nosí zcela běžně i samotní obyvatelé.
Nikaragujci o své zemi rádi mluví a vyzdvihují především, že je to „tierra de lagos y volcanes“ („země jezer a sopek“), což zní sice jako slogan vymyšlený turistickou agenturou k propagaci destinace, ale nepochybuji o tom, že pro ně to znamená daleko více. Obyvatelé Nikaragui si uvědomují bohatství, které jejich země skýtá a jsou na ně patřičně hrdí. Cizince bílé pleti Nikaragujci většinou nazývají „gringos“. Původně to byl výraz určený pouze lidem ze Spojených států, nicméně v dnešní době je používán obecně i pro Evropany a nemá už tak hanlivý podtext. I my jsme byly gringas. 
JEDNÁNÍ S NIKARAGUJCI
Při jednání s Nikaragujci je třeba si dát pozor na jejich optimismus. Častokrát vám odpoví pozitivně, ačkoliv realita je jiná. Je teda potřeba brát některé odpovědi s rezervou. Jde především o to, že vás nechtějí zklamat, a tak často naslibují i nesplnitelné. Velmi často uslyšíte odpovědi jako „claro que sí“ („samozřejmě“) či como no („jakby ne“).
Příkladů by bylo mnoho, ten nejsilnější byl ale pravděpodobně na konci pobytu, kdy jsme se vydaly prozkoumat ostrov Ometepe a zjistily jsme, že místo, které jsme chtěly navštívit je ten den zavřené. Velice ochotný řidič nám doporučil návštívit místo toho nedaleký vodopád, který měl být „jen hodinku pěšky“. Když jsme se ho ptaly, zda je možné k němu dojít v žabkách, což byla ten den naše jediná obuv – „claro que sí“. Zbytek příběhu si dokážete domyslet, případně ukázáno na fotografii.
Pozdravení je často doprovázeno polibkem na pravou tvář, ale ne v každém případě. V tomto ohledu má mnoho Nikaragujců velmi evropský/americký přístup a podávají jen ruku. Typická je nedochvilnost, stejně jako v Latinské Americe obecně. Z osobní zkušenosti vím, že není až tak překvapující, když daný člověk nedorazí vůbec. Zároveň se při návštěvě Nikaragui obrňte trpělivostí, lidem tu zde všechno neskutečně dlouho trvá. Během jakéhokoli nákupu počítejte s dvojnásobnou dobou. Nejvýstižněji to asi popsala má kamarádka: jste v kavárně, výslovně si objednáte kávu bez mléka a po půl hodině čekání vám přinesou kávu, ale s mlékem. Bienvenidos a Nicaragua!
Velmi důležité je dávat si pozor na čistotu oblečení. Toto platí ve všech případech. I lidé žijící na venkově, bojující s hygienou a těžkými podmínkami (např. blátivé cesty), chodí do města, práce, školy zásadně čistě oblečení. Jak to dělají, je mi dosud záhadou, nám se to nikdy nepodařilo. Velký důraz je kladen především na čistotu bot. Ty se nesundávají při vstupu do domu jako je tomu zvykem v České republice.
Nikaragua, ačkoli země nepřitahující mnoho pozornosti, vás bezpochyby překvapí svým kulturním a přírodním bohatstvím. Nikaragujci jsou milí, ochotní a optimističtí lidé, z jejichž postoje k životu bychom se mohli mnohé naučit. DIAKACHIMBA*!
*Diakachimba (Dee Ah Ka Cheem Bah) – slovo odvozené z nikaragujského surfového slangu, užíváné jako přídavné jméno ve smyslu – úžasný, fantastický nebo cool. Často používáno i jako pozdrav. Přirovnáváno k výrazu Pura Vida („čistý, ryzí, stoprocentní život“), používaném v Kostarice. Hlouběji tedy znamená žít naplno každý okamžik.
Zdroje:
CUADRA, Pablo Antonio. El nicaragüense [online]. San José, Costa Rica: Libro Libre, 1987 [cit. 2017-11-09]. ISBN 99-779-0161-9. Dostupné z: http://sajurin.enriquebolanos.org/vega/docs/LL_PAC_ObrasenProsa_03_El%20Nicaraguense.pdf
